Střih přes osu není zaměřený na recenze, to je pole, na kterém bych lezl do zelí povolanějším a zkušenějším borcům, přesto si neodpustím několik myšlenek k filmu, který jsem viděl tuto sobotu.
A i když se budu snažit vyhýbat prozrazení zásadních zvratů, nějakým spoilerům se asi nevyhnu, proto je fér předem varovat: Pokud jste Marťana ještě neviděli, čtěte dál jen na vlastní nebezpečí!
SPOILER ALERT
V první řadě: Marťan Ridleyho Scotta je film, který mi v kinech dlouho chyběl. Poctivé sci-fi bez mimozemských civilizací, podivných proroctví, vyjebávání s fyzikou, nesoucí pozitivním poselství. A hlavně s hrdinou, který není sociopat (nebo nějakým jiným způsobem pošuk).
Vážně, to je klišé, které bylo nějakou dobu zábavné, ale už jsem ho přesycený. Navíc u postavy astronauta – profesionála, který byl vybrán pro zkoumání Marsu, by to působilo křečovitě. Takže to, že je Mark Watney chlápek s poctivým cynickým humorem a touhou žít navzdory okolnostem, je osvěžující skutečnost. Zvlášť ve srovnání s lehce hysterickou doktorkou Stoneovou z Gravitace (což jí ale nelze vyčítat – ona profesionálka nebyla).
Schválně jsem si na hodinkách odměřil obligátních 10 minut, abych posoudil, jak si Ridley Scott poradil s expozicí a musím říct, že to zvládl bravurně. Do vyměřeného času zvládl vměstnat stručné charakterizování postav (kterých je hodně, ale každá má svůj účel a hloubku) i nastolit situaci, kterou následně budou ve zbytku filmu řešit. Za to rozhodně palec nahoru (ostatně v tomhle měl František Fuka v Odvážných palcích pravdu – film předpokládá, že divák není idiot a nesnaží se mu polopaticky sdělovat zbytečná fakta, která si sám dokáže odvodit).
A konečně střih.
Tady jsem zažíval rozporuplné pocity.
Na jedné straně jsem byl nadšený z toho, jak si Scott poradil s komunikací mezi Zemí a Marsem (zpoždění zůstalo jako cosi na pozadí, ale zároveň se netvářil, že komunikace probíhá v reálném čase). To je jednoznačně plus.
Střih byl dobře načasovaný, využíval situační komiku a pomáhal s úsporou filmového času pro scény, které potřebovaly delší čas na to, aby patřičně vyzněly.
Bohužel tu byla i jedna věc, která mě jako střihače trochu rozčilovala.
Nelze ji považovat za přímou chybu, ale z profesního hlediska šlo o projev lenosti. Zrychlovačky.
Jako divák chápu, proč byly použité, ale v bližších záběrech působí nechtěně komicky až amatérsky. Přitom stejné informace (překlenutí času v horečné aktivitě) by šly předat i mnohem rafinovaněji.
Zrychlený záběr je prostě klišé a do určité míry projev tvůrčí impotence. A to mě u filmu, který je po mnoha jiných stránkách perfektně zvládnutý, opravdu mrzí.
Přiznám se, že dlouhou dobu jsem tvrzení, že existuje pouze sedm různých příběhů, považoval za floskuli. Znělo to jako nesmysl, který shazuje celé klasické i moderní vypravěčství – a v reakci na to jsem vždy (sám, nebo ve spolupráci s přítomnou společností) zkoušel vymyslet několik různorodých příkladů, které by to vyvrátily.
Zpravidla jsem skončil u čtyř typických schémat a pak myšlenkami odbočil ke konkrétnímu příběhu a tomu, jak si poradil se schématem, o kterém jsem právě přemýšlel.
Nikdy jsem se nedonutil k tomu, abych si o zmiňovaných sedmi archetypálních příbězích něco dohledal nebo vydržel u obecných úvah.
Až teď.
Mýlil jsem se – podle všeho těchto sedm základních témat, která jsou stále dokola opakována, existuje.
Ale není to žádná instantní polévka, kterou by stačilo zalít vroucí vodou, aby po chvíli vznikl kvalitní příběh – podobně jako u suflé platí, že znát recept je jen malá část celého procesu. A dobrý kuchař si může dovolit vynechat nebo alternovat některé ingredience, aby přizpůsobil výsledek svým požadavkům.
Tedy, opustím-li kulinářská přirovnání, sedm archetypálních příběhů není žádným omezením. Je to jen výčet smysluplných cest, kterými se děj může ubírat. A dobrý vypravěč tyto cesty zná a umí je přizpůsobit svým potřebám.
Preventivně doplním, že archetypální příběh nemusí být nutně určující pro celý film. Například vztah mezi dvěma postavami je sám o sobě formou příběhu, který se odehrává paralelně k hlavní zápletce.
Každé vyprávění se (v případě potřeby) dá rozložit na řadu menších historek – a ty mohou být definovány vlastním archetypem.
1. Souboj
Nejklasičtější archetypální příběh. Hrdina stojí proti mocnému nepříteli. A je docela jedno, zda jde o jedince, nebo o celou organizaci či národ. A nemusí jít nutně o fyzickou konfrontaci - i boj malé firmy proti gigantické konkurenci se počítá (Dodgeball). Nebo sportovní soupeření dvou rivalů (Rush).
Typicky sem patří bondovky. A v souvislosti s nimi nelze nevzpomenout na citát z filmu Kingsman: „I always felt that the old Bond films were only as good as the villain.“
Příběh sledující cestu hrdiny od nejistých začátků až na vrchol je vždy poutavý. Je to příběh, se kterým se divák snadno identifikuje a nechá se jím pohltit.
A je docela jedno, zda je základem romantická linka (Pretty Woman) nebo akční (například v Karate Kid hraje motiv souboje až druhé housle – důležitá je zejména Dannyho proměna pod vlivem pana Miyagiho)
3. Výprava
O něco přesnějším označením tohoto archetypu by bylo původní anglické „Quest“, ale v českém prostředí tento výraz není dostatečně zažitý, i když mnohem lépe vystihuje podstatu archetypu.
Trilogie Pán prstenů je typický modelový příklad – Skupina hrdinů se vydává do Mordoru, aby zničili prsten patřící Sauronovi a tím ho oslabila.
Snadno sem ale zařadíme i většinu heist filmů nebo Indiana Jonese. Důležité je, aby hrdinové (nebo i osamocený hrdina) měli nějaký úkol a překonávali překážky, které jim brání v jeho splnění – samotná cesta je jen volitelný doplněk.
4. Cesta a návrat
Hrdina vyráží na cestu, která ho poznamená a vnitřně změní, což si uvědomí až ve chvíli, kdy se vrátí zpět domů. Přičemž nemusí jít nutně o cestu jako takovou - stačí i zážitek, který jej silně poznamená. Samotná proměna charakteru je tím hlavním (což archetyp odlišuje od podobné Proměny, která akcentuje vnější změny).
Jako krásný příklad funguje třeba The Secret Life of Walter Mitty, rocková road-movie Almost Famous (nicméně většina dalších road-movies sem spadá také).
5. Komedie
Podstatou archetypu komedie je člověk uvržený do nezvyklé situace, vláčený okolnostmi, nad kterými nemá plnou kontrolu – tu se během příběhu snaží získat, což se mu nakonec podaří.
Spadá sem velká část klasických romantických filmů a (nijak překvapivě) komedií. Třeba klasický Trading Places (Záměna), Four Weddings and a Funeral nebo Bean. Troufale bych zařadil i Groundhog Day i když jsem nějaký čas váhal, zda se nejedná spíše o Cestu s návratem.
6. Tragédie
V klasickém dramatu by šlo o příběh padoucha, jehož smrt na konci zajistí, že vše dobře dopadne, ale v širším slova smyslu se dá mluvit o tom, že k dovršení příběhu musí dojít k nějakému zásadnímu (a nepříjemnému) zlomu. V Romeovi a Julii na konci neumírá padouch, ale pubertální milenci, v Dog Day Afternoon (natočeném podle skutečné události) jsou zločinci nakonec dopadeni (toto nepovažuji za spoiler), v Apocalypse Now... no, Kurtz nakonec zemře.
7. Znovuzrození
Znovuzrození je podobné Cestě a návratu, jen s tím rozdílem, že zápletka se netočí okolo reakce hrdiny na společnost (a společnosti na něj), ale na samotný moment té změny. Většinou k lepšímu. Hrdina může začínat jako padouch, který na konci prohlédne a překoná své sobectví... nebo něco podobného. Pokud sledujete animované filmy, pak vám pravděpodobně vytanul na mysli film Despicable Me. Ale můžeme sem zařadit i příběh putujícího bojovníka, který začne hru na obě strany s místními gangy (Yojimbo, A Fistful of Dollars, Last Man Standing). V podstatě každý příběh, na konci kterého se ukáže, že hrdina není až takový parchant, ale má pod drsnou slupkou srdce ze zlata...
Potíž s tímto dělením je, že některé filmy se opravdu těžce zařazují. Pro část zápletky si vypůjčují z jiných archetypů a (jak už jsem zmínil) dobří scenáristé usilují o zboření klišé.
Není proto žádné překvapení, že tento model (z pera Christophera Bookera) má své příznivce i zavilé odpůrce.
A aby toho nebylo málo, používá se ještě jedno sedmibodové členění příběhu (tentokrát odvozené od povahy konfliktu – sir Arthur Quiller-Couch):
Člověk proto člověku
Člověk proti přírodě
Člověk proti bohu
Člověk proti společnosti
Člověk v centru dění
Muž proti ženě
Člověk proti sobě samému
A to ještě není konec! Existuje dokonce dělení příběhu do 3 kategorií (William Foster-Harris), nebo do 20 (Ronald B. Tobias) a 36 (Georges Polti)!
Poltiho teorii se možná v budoucnu budu ještě věnovat, popisuje totiž nikoliv 36 příběhů, ale 36 dramatických situací, které mohou v příběhu nastat. Stejně tak nebude od věci podívat se na archetypy samotných postav (hrdinů).
Jaké příběhy byste do jednotlivých archetypů zařadili vy? A připadá vám toto dělení užitečné?
Při mé práci, která obnáší hlavně reportážní a zpravodajský střih, se k některým narrativním střihovým technikám nedostanu. Vím, že existují (někdo se mi o nich v minulosti zmínil), ale není možnost je používat – v téhle praxi pro ně není místo.
To ale neznamená, že by nestálo za to, se jim věnovat. Už jen proto, že jsou užitečné pro vyprávění příběhu, aby střih nebyl příliš statický.
Dynamický střih
Dynamický střih není přesný termín a budu jedině rád, když se ozvete ve chvíli, kdy objevíte přesnější termín. Take je potřeba nezaměňovat dynamický střih a dynamickou kameru (a máme tu podobný problém s pojmy jako v případě osy).
Jak už jsem psal dříve, podstatou a smyslem střihu je především ukázat divákovi to, co chce (nebo by měl) vidět. A také tak, jak by to měl vidět – protože různé záběry mají různý psychologický dopad.
Někdy pomůže dynamická kamera, která sama hledá vhodný úhel a zachycuje probíhající situaci plastičtěji, než by to zvládly statické obrázky, ale není to univerzální řešení. Jsou scény, kdy by pohyblivá kamera byla rušivá nebo zbytečně komplikovaná.
V komorní scéně rozhovoru nemá smysl provádět složité jízdy nebo panorámy. Už jen proto, že taková věc prodlužuje a tedy prodražuje natáčení. A podobně jako i jinde platí, že efekt jen pro efekt samotný nemá smysl dělat. Pokud pohyb kamery nemá vypravěčský záměr, je lepší se mu vyhnout.
Jenže statický střih, kdy na sebe navazují záběry s malým (nebo žádným) pohybem, může být pro diváka nudný a nezáživný. Zejména, když se vracíme ke stejným úhlům kamery (typicky pohled a protipohled při dialogu).
Často to nemusí ani příliš vadit, ale pokud má mít střihová sekvence nějakou hloubku, tak i ve chvíli kdy se střídají detaily na tváře aktérů/herců, je rozumné počítat s tím, že by střih měl přispět k rozvoji příběhu (vlastně je to už na kameramanovi, aby to tak připravil, ale střihač by neměl být líný to odhalit, případně si může pomoct nějakým menším trikem).
A
B
C
Na obrázcích výše jsou tři po sobě jdoucí záběry z filmu The Secret Life of Walter Mitty (Ben Stiller, 2013), kde se hlavní hrdina dozvídá zásadní informaci o negativu fotografie, po kterém pátrá.
Celá sekvence záběrů by klidně mohl sestávat ze střídání záběrů A a B nebo B a C.
Velikostí by to nebyl velký rozdíl (záměrně jsem vybral příklad, kde je viditelnější, ale klidně by mohl být subtilnější) – A i C jsou ve své podstatě detaily a mohou být zaměnitelné, ale podávají každý jinou informaci a emoci (bez ohledu na herecký výkon Bena Stillera).
A je výrazně informativnější. Poskytuje širší kontext a drží si odstup od hrdiny.
C je v zásadě intimní. Bližší záběr dává prostor především tváři a emocím, které vyjadřuje.
V kontextu příběhu je to tak, že v tento moment jsou si tyto dvě postavy nejblíže (navzdory tomu, co se právě jedna dozvěděla od druhé) a k oddálení záběrů dojde až ve chvíli, kdy se tohle pouto přeruší (což zde nepotrvá dlouho).
Pro filmového tvůrce může být lehké sklouznout k lenivému přístupu, kdy je dialog realizován jedním či dvěma záběry na celek, a detaily na tváře mužů (pro každého jeden). Plus ti kreativnější přihodí třeba velký detail rukou nebo tak něco.
Ale vyprávění může jít výrazně hlouběji i pomocí vhodné změny velikosti záběru ve střihu. A nemusí to být o moc – ze záběru klidně zmizí jen vršek ramen herce a dá se tím více prostoru jeho mimice namísto garderoby. Divák to možná ani vědomě nepostřehne, ale dopad to bude mít obrovský, protože dostane jasný signál, že má věnovat pozornost především tváři. Všechny ostatní nonverbální projevy byly izolovány.
Tady si dovolím malou odbočku a doporučím knihuJak prokouknout druhé lidi, ve které je jednoduchou formou vysvětleno, jaké podvědomé signály o sobě lidé nevědomky vysílají (a které nevědomky přijímáme, aniž bychom o tom věděli).
Pochopitelně je nutné vědět proč daný záběr používám. Samoúčelný střih na větší detail, bez toho, aby byl podpořen obsahem příběhu, je možná i horší než kdyby k takovému střihu nedošlo vůbec (tj. ani na místě, kde by se to hodilo).
Je to jen další nástroj, který se hodí mít po ruce, až bude potřeba.
P.S.: Jako bonus si na výše uvedených záběrech můžete ověřit, jak bylo dodrženo Pravidlo osy. Je tam docela pěkně vidět.
Pokud chcete autorsky růst, musíte se občas zastavit a zkusit počkat. Věnovat se něčemu novému. Jiným věcem, zkoušet nové postupy, poslouchat, co vám mohou říct ostatní.
Poslední rok jsem strávil především tím, že jsem psal (věci do školy, poezii a povídky) nebo četl o médiích, lidech a věcech, které je spojují. Také jsem sledoval celou řadu stránek, které se věnují filmovému umění.
Velká část toho, co jsem se za tu dobu naučil, by si zasloužila objevit se tady, ale nechtěl jsem vykrádat práci jiných autorů. Raději si počkám, až v tom objevím něco svého, co k tomu bude dobré doplnit.
Pokud ale chcete studovat film spolu se mnou, můžu doporučit sledovat stránku No Film School. Je tam mnoho užitečných článků a odkazů na lidi, kteří se filmu odborně věnují v celé řadě profesí. Stránka de facto funguje jako rozcestník, který pro vás shromažďuje veškeré dostupné rady (v angličtině).
Ten měl celou řadu dobrých rad - zejména tu, že by filmař měl umět dokonale pracovat s technikou, kterou má, aby se jí potom nemusel nechat omezovat (protože kreativita je jednodušší, když vám nepodráží nohy to, že něco neumíte udělat).
Jedna věc mě ale trochu rozčílila.
Bylo to, když řekl: Tell everyone that your mistakes are art. You can get away with a lot that way.
Tenhle přístup nemám rád. Zejména u lidí, kteří s filmem teprve začínají. A vlastně nejde jen o film - v libovolné profesi jen vzdáleně související s uměním.
Tahle výmluva je totiž tak moc pohodlná, že u ní člověk nakonec strašně rád zůstane a uvěří jí. Zejména když kolem sebe dokáže shromáždit dostatek lidí, kteří tuhle záměnu chyb a umění neumí odlišit a propagují ho jako novátora.
Všichni děláme chyby. Když střihám, není den, abych nějakou neudělal. Ať už je malá, nebo obrovská a do očí bijící. A není na tom nic zlého - pokud si to dokážete připustit a poučit se z toho.
Bohužel, film je komplikovaná věc. Při psaní povídky nebo semestrální práce do školy můžete smazat překlep nebo přeformulovat celý odstavec, ale když máte natočený materiál, tak je, zejména u náročných scén, těžké se do nich pustit znovu. Sehnat znovu celý štáb, herce, domluvit lokaci... to může být skoro nemožné.
Takže tady bych Roberta Rodrigueze poupravil: Změňte své chyby v umění. Udělejte z nich součást autorského rukopisu, podle kterého vás poznají.
Znamená to rozpoznat chybu a umět ji využit. Samozřejmě nemůžete přetočit scénu, kvůli které jste si se starostou obce domluvili půldenní uzávěrku úseku vedlejší silničky, jen proto, že vám záběr pokazil mizerný odlesk světla. Ale možná dokážete najít scény, kde podobný odlesk vytvoříte uměle (nebo je snazší je zopakovat), způsobem, který bude dějotvorný.
Může ten záblesk charakterizovat postavu nebo nějaký zlom v příběhu?
Je to pochopitelně těžké. Ne vždy je to možné a nemusí se to povést, ale je velmi dobré tímhle směrem uvažovat.
Jsou režiséři, kteří do svých prací umisťují nezapadající předmět, jako určitou formu podpisu.
Jeden z režisérů seriálu Stargate Will Waring takhle kdysi v žertu dal do auta ananas, když se natáčela filmová honička. Když se pak jelo naostro, zapomněl ho dát pryč a od té doby do většiny svých děl umisťuje právě tohle tropické ovoce. Často i do nepatřičných situací!
Podobně (ale tam už se jedná o ryzí záměr od počátku) Martin Scorsese ve filmu The Departed (2006) zobrazuje postavy, které v příběhu zemřou, tak, že v záběru poblíž nich je nějaký kříž nebo křížení.
Je docela zajímavé to pozorovat.
Takže... možná vám při natáčení něco nevyšlo. Fajn. Nemusí to být tragédie.
Dokážete tím nějak charakterizovat postavu? Můžete to použít pro střih (a opakovat to tak, aby to mělo význam)? Jste ochotní z toho udělat součást své filmové identity (tohle dobře rozmyslete... může to být i horší)? Musí tam ta scéna (záběr), kde je chyba, nutně být? Nešlo by to udělat jinak?
Ta otravná chyba totiž může nakonec znamenat to, že se dopustíte nějakého toho opravdového umění, aniž byste to museli předstírat. A navíc, když se snažíte chybu zopakovat, docela dobře se naučíte jí příště vyhnout, protože budete vědět, jak funguje.
Dalo by se dokonce říct, že tohle je jedno z tajemství kreativity velkých filmařů. Když máte na place desítky lidí, je chyba nevyhnutelná, i když jsou všichni profesionálové. Někdy je proto lepší je nechat tu chybu udělat cíleně a řízeně. Nebo s ní dopředu počítat jako s možností.
28. května byl do světa oficiálně vypuštěn crowdfundingem financovaný projekt Kung Fury. Filmová pocta všem špatným filmům 80. let, na kterých moje generace vyrůstala, když se k nám v 90. letech konečně dostaly. A nejen pocta, ale vlastně tak trochu (hodně!) i parodie.
Což mě dostává k tom, co je podle mě důležité...
Humor
Všeobecně se ví o tom, že tajemstvím humoru je překvapení (kdejaký komik vám to potvrdí).
Anekdota je proto vlastně krátký příběh, který vybuduje určitá očekávání a je korunován překvapivou pointou, která je není děsivá (tím se liší od hororu), ale působí absurdně.
Staví na sdílených vědomostech a kulturní zkušenosti a tedy i určitých očekáváních. Proto jsou vtipy z jiných kultur obtížně uchopitelné a zhusta nepřeložitelné – a nemusí jít jen o problém se slovní hříčkou nebo idiomem. Vlastně stačí i jen to, aby byl příliš odborný a nemusí dojít k plnému pochopení.
Pokud nevíte, kdo byl M. C. Escher, humornost tohoto kresleného vtipu poněkud utrpí.
V našich podmínkách máme obecně chápané archetypy omezených policistů a hloupých blondýnek, sprostých (ale ďábelsky prohnaných) Pepíčků, dvojici cirkusového klauna a ředitele... V jiné zemi a za jiných podmínek se ale chápání takových osob může lišit.
Součástí populárního meme o černoších v USA je to, že se živí především melouny a kuřecími křidélky z KFC. Je to stereotyp, který má podobné kořeny jako naše vtipy o tom, že cikáni kradou (vtip o cikánském triatlonu asi znáte).
Dnes propojení internetem a mísení kultur (nevyhnutelné a přirozené) spoustu bariér v humoru odstraňují a dříve nepochopitelné vtipy se tak stávají univerzálními (často stačí upravit místopisné údaje a jména, aby nezněly příliš cize). Navíc dochází i k tomu, že vznikají metavtipy pracující se znalostí určitého klišé.
Jakmile jste slyšeli dost vtipů o trojici, která se o něco pře nebo se věnuje nějaké činnosti (u nás obvykle Čech, Rus a Američan, jinde třeba kněz, pastor a rabín, případně příslušníci nějakých typických povolání), nevyhnutelně vás pobaví následující vtip:
Čech, Rus a Američan vstoupí do baru. Barman se na ně podívá a prohlásí: „To má být nějaký vtip?“
A i ten je už pomalu vyčpělý.
Filmová komedie
Komedie ve filmu se řídí stejnými principy, jaké platí pro libovolný jiný druh humoru.
Vybudují se situace a vloží do nich nečekané zvraty, které lze navíc snadno řetězit a/nebo vytvářet running joky.
Vzhledem ke své formě je filmová komedie velmi citlivá na načasování a dobrou interpetaci. Dobře napsaný gag snadno potopí špatný střih nebo herecký výkon, a naopak – kvalitní filmařina občas vymáčkne z unylé scény vtip, který se stane kultovním.
Výše uvedené video rozebírá filmařské postupy Edgara Wrighta, který je typický tím, že humor předává nejen ve formě dialogů nebo standardních vtipných situací, ale hraje si i s obrazem a neotřelými technikami, jak přinést komedii tam, kde by ji divák nemusel čekat.
(Pokud kanál Every Frame a Painting ještě nesledujete, a myslíte to se střihem a filmy vážně, napravte to. Dozvíte se spoustu informací, i když je v angličtině.)
Filmová parodie
Žánr parodie jde ještě dál. Používá i zavedené formy humoru, ale mnohem víc staví na znalosti předlohy a žánrů.
Ne všechny žánrové parodie jsou dobré. Scary Movie (Keenen Ivory Wayans, 2000) asi ocení jen opravdu zarputilí fanoušci hororů a laciných pubertálních vtípků, ale Hot Shots! (Jim Abrahams, 1991) se stalo kultovní záležitostí i mezi lidmi, kteří v životě neviděli Top Gun (Tony Scott, 1986) nebo Dances with Wolves (Kevin Costner, 1990).
A navíc, druhý díl Hot Shots! Part Deux (Jim Abrahams, 1993), kvalitou překonal svého předchůdce, což u parodií není zdaleka běžné.
Co ale bylo tak podstatné pro úspěch té dvojice? Kromě parodie konkrétních (notoricky známých) scén z klasických filmů (ve dvojce se opřeli i do Casablancy!) pracovali i s nejklasičtějšími klišé, která jsou společná snad všem akčním filmům.
Tohle Scary Movie nedokázalo tak dobře prodat, když došlo na hororový žánr.
Podobně se Kung Fury Davida Sandberga vydalo cestou, kdy si nedělá legraci z konkrétních děl (až na pár výjimek), ale poukazuje na to, co bylo na osmdesátkových videobijácích tak špatné, že jsme to milovali, i když jsme se styděli to přiznat. V jedné chvíli ukazuje na klasické Buddy cop movies a vzápětí už prolétá mystickým kung-fu mojo, kdy se hrdina bez větší námahy naučí prastaré bojové umění za pár okamžiků.
A pokaždé, když už si člověk říká, že to začíná být vyčpělé, a úžas nad vtipností začíná být nahrazován pocitem trapnosti, změní se paradigma a vynoří se další žánrový odkaz.
Hackerský osmdesátkový film a vzápětí akční fantasy s kulomety a dinosaury? Žádný problém! A když je nejhůř tak se změní i celkový výtvarný styl filmu.
David Sandberg odhalil to, co spojuje dobré parodie – láska k žánru a jeho dokonalé pochopení.
Filmový kritik by mohl namítat, že mnohdy jsou parodie až nedůstojné k předlohám, ze kterých čerpají, ale ve skutečnosti dobrá parodie, jakkoliv urážlivá bude, v sobě nese obrovskou úctu k tomu, z čeho si dělá legraci. Nenávist a opovržení nefunguje – divák to většinou pozná a smát se nebude, protože takový přístup uráží i jeho. K tomu, aby se dobře bavil, potřebuje předlohu znát a milovat stejně jako tvůrce jehož parodii sleduje.
Proto se zavilý trekkie, přestože viděl Star Wars, nebude nijak extrémně bavit u Spaceballs (Mel Brooks, 1987). Nemá totiž ten důvěrný vztah k tématu a jeho zákonitostem, který by mu dovolil se bavit při nečekaných zvratech. Což neznamená, že by se nebavil vůbec, jen se asi nebude smát všemu, co tvůrci na diváky uchystali.
A jaké jsou vaše oblíbené parodie, nebo dokonce oblíbená scéna z parodických filmů? Nebo oblíbené klišé? Úmyslně jsem vynechal české parodie, jako třeba Mazaného Filipa (Václav Marhoul, 2005) nebo klasiku Limonádový Joe aneb Koňská opera (Oldřich Lipský, 1964). Jak se díváte na ně? Máte pocit, že české parodie snesou srovnání s těmi zahraničními?
Při psaní předchozího, nepříliš filmového, článku jsem narazil na pojem Čtvrtá stěna. Respektive Boření čtvrté stěny.
Pro lidi alespoň trochu zběhlé v divadle nebo filmové dramaturgii to rozhodně není neznámý pojem a představuje jednu z možných technik, jak vtáhnout diváka do děje a pomoci mu navázat emocionální pouto s hrdinou.
Ve zkratce: Pojem čtvrtá stěna odkazuje na divadelní jeviště, které je ohraničené třemi reálnými stěnami a jednou imaginární zdí, skrze kterou diváci sledují probíhající děj. Tato čtvrtá stěna obvykle tvoří neproniknutelnou bariéru – dokonce i ve chvílích, kdy některá z postav vede složitý monolog směrem k publiku, zřídkakdy překročí tu hranici, kdy přizná, že se je vědoma jeho existence (a toho, že je sledována).
Za dnes už klasické boření čtvrté stěny je považována divadelní hra z roku 1904 Peter Pan (J. M. Barrie), kdy se v jednu chvíli titulní postava otočí k divákům a vyzve je, aby zatleskali, pokud věří na víly, což má zachránit život víle Zvonilce (Tinkebell).
Annie Hall (1977)
Ve filmu
To, čím je Peter Pan pro divadlo, tím je Annie Hall (Woody Allen, 1977) pro film. Nejen, že Allenův hrdina opakovaně hovoří k divákům a vysvětluje jim svůj názor, ale dokonce neváhá do diskuse s diváky zatáhnout i další postavy a také legendárního amerického odborníka na média Marshalla McLuhana.
A to vše především proto, že: „Cítil jsem, že mnoho lidí v publiku má stejné pocity a problémy. Chtěl jsem je přímo oslovit.“
Což z Allenova hlediska dává smysl. Není to nakonec jediná zvláštnost, které se v rámci filmu dopustil.
Nicméně zastavit se jen u Annie Hall by byla věčná škoda. Dnes máme celé (nekompletní) seznamy filmů, kde k proboření čtvrté stěny došlo. A nejde jen o filmy:
Už původní House of Cards (Paul Seed, 1990) byl ve znamení toho, že se hlavní postava (slovo hrdina se zdráhám použít) Francis Urquhart opakovaně obrací k divákům a vysvětluje jim své postoje, americká adaptace (opravdu jste si nemysleli, že by to byl zcela originální nápad, že ne?) tento trend pouze drží.
Podobně se v televizi stále častěji objevují Mockumentary (Kvazidokumenty? Jak to sakra přeložit?) jako třeba The Office / The Office (2001 / 2005), kde jednotlivé postavy komentují své akce s odstupem na kameru, jako v nějaké reality show.
To je ostatně docela zajímavé: v rámci dokumentárního žánru (jakkoliv je třeba parodií, jako právě The Office) jsou interview s respondenty zpravidla natáčena tak, že zpovídaná postava hovoří s někým mimo záběr, ať už je to přímo kameraman nebo redaktor. Plnohodnotné proboření čtvrté stěny ale přichází až ve chvíli, kdy se hrdina otáčí přímo k divákům, což v drtivé většině případů doprovází pohled přímo do čočky kamery. O síle pohledu a významu lidských očí jsem se zmiňoval už dříve, ale jen pro připomenutí: lidské oči a pohled do kamery přitáhnou divákovu pozornost se spolehlivostí srovnatelnou s dělovou koulí hozenou do mísy s pudingem. Proto je obracení se na diváka tak intenzivní.
Klasické kusy
Nebudu zabíhat hluboko do historie (to už jsem splnil s Annie Hallovou). Poslední dekády přinesly spoustu filmů, které jsou takřka ikonické, když dojde na boření stěn... a určitě stojí za to si některé připomenout.
Lord of War (Andrew Niccol, 2005) je jeden z mých oblíbených. V podstatě autobiografie obchodníka se zbraněmi vyprávěná divákům, i když skutečné prolomení čtvrté stěny proběhne jen na začátku a konci filmu. Nicméně tohle je klasický příklad. Ne všechny filmy musí se čtvrtou stěnou pracovat opakovaně. její využití jakožto rámce je naprosto v pořádku, zejména pokud je celé vyprávění proložené voice-over monology hrdiny a film je sledován z jeho perspektivy.
Fight Club (1999)
Fight Club (David Fincher, 1999). Klasika. Zejména vysvětlení toho, co Tyler Durden provádí během promítání v kině (sám mám promítačský průkaz a tuhle práci jsem dělal – ale mnohem zodpovědněji – takže je to pro mě srdeční záležitost, jakkoliv je to blbost).
Spaceballs (Mel Brooks, 1987) jsou zase trochu jiný případ. Namísto oslovení diváků postavy přiznají to, že jsou ve filmu skrze sledování VHS s probíhajícím dějem. I to je prolomení čtvrté stěny – zejména když se Lord Helma otočí směrem do kamery a sleduje právě tu zeď, která ho od diváků odděluje, jako by tam něco hledal.
Mám rád i drobné úlety v The Mask (Chuck Russel, 1994), a celou řadu jednorázových, ale přesto významných, pohledů do kamery. Když takové mrknutí přijde v pravý moment, je to jako by vám protagonista sděloval, že to, co teď dělá, je určeno především vám, protože VY víte. ;-)
Pokud nemáte dost, tady je ještě něco navíc: 400 různých prolomení čtvrté stěny v jedné dlouhé kompilaci, která opravdu stojí za to. Užijte si to.
Původně jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, nebo ho zpracovat jinak (především apoliticky), ale koho mají oběsit, ten se neutopí. Tak dlouho jsem narážel na různé podněty, až mi nezbylo nic jiného, než začít psát.
A původně jsem dokonce ani nechtěl výsledek uveřejnit zde – byla to prostě jen úvaha, bez hlubšího smyslu. Jenže, nakonec jsem se rozhodl být fér a dát tomu šanci. Jsou věci, o kterých je třeba mluvit.
Manipulace
Už od nepaměti jsou média nejen prostředkem k šíření informací, ale také nástrojem, který slouží k ovlivňování jiných lidí. Tu naprosto do očí bijícím způsobem, jinde výrazně sofistikovaněji.
Je to už zakódováno v lidské povaze, že se člověk cítí výrazně pohodlněji, pokud se pohybuje ve společnosti, která sdílí jeho názory – je proto logické, že se takovou společnost pokouší sám sobě vytvořit, pokud ji nemůže najít přirozenou cestou. A odtud je jen krůček k tomu, aby namísto dialogu a volné soutěže idejí, sáhl k manipulaci. Ať už je to vědomě či se zřejmým záměrem (byť by si to obhajoval tím, že účel světí prostředky).
Jednou z velmi úspěšných (a extrémně silných) manipulativních technik je tzv. Strach ze ztráty.
Ten je v principu iracionální. Ten, kdo námi manipuluje, prostě rozdělí výsledky našich rozhodnutí na dvě varianty: jedna, ve které si vybereme něco, co je v souladu s manipulátorovými úmysly, a druhá, kde uděláme tu chybu, že nenásledujeme jeho radu a skončíme špatně – ztratíme jeho důvěru, práci, svobodu...
Nebo vytvoří dojem černobílého světa, kde na jedné straně stojí ti dobří a spravedliví a na té druhé jsou zástupci inherentního zla. A když se přidáš k protistraně, ztratíš podporu těch hodných, kapišto?
Tohle je manipulace, které podléhají i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Je to primární pud, který se těžko obchází a dá se velmi snadno směřovat proti druhým, zejména když si neuvědomí, že existuje víc než dvojice variant a možných výsledků.
Z hlediska manipulátora je jedno, jaká je skutečnost. On vytváří dojem polarity. Buď bude po mém a všechno bude v pohodě nebo zkusíš něco jiného a budeš litovat, takže je lepší tomu předejít a rozhodnout se správně už teď.
Strach ze ztráty je dokonce právě ta věc, která často drží oběti domácího násilí v blízkosti tyrana. Než aby ženy riskovaly nejistotu odchodu, raději obviní samy sebe a snaží se udržet status quo.
Je přece lepší zlo, které už znáte...
Je to zoufale binární myšlení. Jsi pro nebo jsi proti? Souhlasíš nebo nesouhlasíš? My nebo oni?
Skutečnost je přitom taková, že není žádný logický důvod, proč by si člověk nemohl zvolit neutralitu nebo luxus odložit rozhodnutí na dobu, kdy bude mít více informací...
Manipulační videa
V mé generaci, okouzlené možnostmi streamovaného videa, se sotva najde člověk, který neslyšel o nezávislém „dokumentu“ Zeitgeist: the Movie (2007, Peter Joseph). Tenhle video-kompilát si hraje na to, že sděluje očividné pravdy, které před námi měly zůstat utajeny, ale moudrost autora nám konečně dala možnost prohlédnout pavučinu lží...
Množství doložitelných faktů v Zeitgeistu je přitom směšně malé a autor nedělá rozdíl mezi mýtem, který můžete zaslechnout v hospodě od opilého cizince, a objektivní skutečností. Často se dokonce zdá, že vědomě lže (zejména když mluví o náboženství, protože některé věci dokáže vyvrátit kdokoliv, kdo má přístup na wikipedii).
Na druhou stranu, většina diváků je zahlcena pohyblivými obrázky, přesvědčivým hlasem komentátora a líbivým konceptem, který je představován... A pro případ, že by náhodou někdo byl v pokušení začít kriticky přemýšlet, je neustále varován, že to, co si dosud myslel, že je pravda, je to, co ONI chtějí, aby si myslel.
A být jedním z těch, kteří znají pravdu, ve světě plném zaslepených otroků systému... to je přeci tak lákavé, nebo ne? Na podobném principu ostatně fungují lifestylové časopisy (10 tajných triků, kterými ho zaručeně okozlíte... a podobné články jsou zářný příklad).
Struktura
Před pár dny se ke mně dostalo jedno z nových manipulačních videí. Jeho popularita roste a z toho mála, co jsem viděl, než jsem ho znechuceně vypnul, se ani nedivím. Má všechno, co by takové video mělo obsahovat, aby obešlo logické okruhy našeho mozku a cílilo přímo na emoce.
Trochu se mi příčí takovému videu přidávat další diváky, ale občas je nutné poznat nepřítele opravdu zblízka.
Návodný je už samotný název videa. The Lie We Live. Titul jasně říká, že dojde k zásadním odhalením o tom, jak jsme obelháváni. Tohle je jedinečná možnost, nemusí se opakovat. Přijďte a spatříte vousatou ženu, mořskou pannu...
Přesně tak, vůbec se to neliší od vystoupení kočovných freak show na jarmarcích. ;-)
Pak přijde šok. Takřka trailerový úvod pokračující do černé, s hlasem který promlouvá přímo k nám.
„V tuto chvíli bys mohl být kdekoliv a dělat cokoliv. Místo toho sedíš sám před monitorem.“
To je naprostá pravda. A je vlastně zatraceně účinné s ní začít protože naznačuje, že autor vide nám rozumí, chápe, co právě děláme, jak provinile se cítíme, za to, že nejsme někde venku a nezdoláváme horský masiv nebo nebalíme modelky na sportovní káru... A zároveň naznačuje, že to je jedno, že ten čas dokáže zhodnotit, když už nás tady má.
Nebude nás soudit, pokud se polepšíme a pochopíme, že žijeme ve lži, kterou nám teď ukáže. Protože až prozřeme, bude všechno lepší a nic už nás nezastihne v téhle trapné situaci, kdy sedíme před monitorem a hltáme další pohyblivé obrázky. Až to dokoukáme, tak rozhodně půjdeme a vylezeme na nějakou osmitisícovku, protože budeme lepší než jsme teď!
Tohle osobní pouto s divákem je zatraceně důležité. Občas se používá v dramatické filmové tvorbě, kde se mu říká boření čtvrté stěny (hrdina promlouvá přímo k divákům), a pomáhá diváka vtáhnout do děje. Soucítit s perspektivou mluvčího (existují dokonce filmy, které tohle umí použít proti divákovi – sežeňte si film The Imposter).
A co pak? Pak si pěkně depresivně popíšeme svět plný rutiny, plánování, nedostatku času. Vzpomeneme si, jak to dřív bylo lepší a dobrodružnější – bez rozpisů a píchaček v práci, které odměřují čas, za který dostaneme výplatu... A pod tím vším běží timelapse s obrázky provozu na ulicích, aby se vytvořil dojem uspěchanosti a rutiny. Člověk je v takovém záběru degradován na kolečko v hodinovém strojku. Sám není nic, je jen součástí masy.
Záběry silně útočí na pocit bezvýznamnosti a strach z anonymity (nedůležitosti), který má každý z nás...
Celé je to jen funkční iluze, která maskuje fakt, že pravda je přesně opačná. Ve srovnání s historií žijeme ve zlatém věku a drtivá většina z nás nemusí pracovat od svítání do soumraku, abychom se uživili. Máme home office, dovolené, stravenky, osmihodinovou pracovní dobu garantovanou zákoníkem. Ti, kdo jsou na tom opravdu mizerně, žijí v úplně jiné části světa a tohle video nikdy neuvidí, protože na to nebudou mít peníze ani čas.
A pak přijde obvinění. Definice nepřítele. Korporace! Abstraktní ničitel naší svobody. Zločinec, který nám dává práci a peníze, aby nás mohl 40 hodin týdně ovládat... wait a sec! Jen 40 hodin týdně!? Nebývalo to podstatně víc?
A pak samozřejmě, nezbytné obvinění vzdělávacího systému. Protože pro lidi, kteří sotva dokončili střední, je traumatizující představa, že by na nich škola bývala mohla nechat pozitivní následky. Všechno to byla tupá šikana a snaha jim vymýt mozek a udělat z nich uniformní součást stáda...
Což je hodně populární motiv, protože k čemu jinému má škola sloužit? Snad ne k tomu, aby poskytla souměřitelné množství základních informací, které by měli mít k dispozici prakticky všichni (jako třeba základy počtů a gramatiky)?
A aby to nebylo málo, všechny tyhle teze, nebo spíše názory, jsou předkládány stále naléhavějším hlasem a s gradující vtíravou hudbou, která má vyvolat pocit epického znepokojení (což docela funguje – podobně jako když si člověk pustí hudbu od Two Steps from Hell a jde umývat nádobí... to pak také provází pocit, že se děje něco zásadního pro osud lidstva).
A mezi tím vším létají prázdná prohlášení, kdy se proti sobě staví extrémy. Ideální svět a masová výroba. Svoboda proti otroctví. Příroda a znečištění... Černobílý polarizovaný svět stavící na boji svobodné vůle proti korporátní mašinerii.
A když srovnání dostatečně vyeskalují, přijde další kolo obviňování. Vy za nic nemůžete, vy jste jen poslušné nástroje těch nahoře. Ale můžete ty okovy setřást... Blah blah blah...
Důležité je, že žádná z předestřených myšlenek není doprovázena faktografií. Není jasné, jak k ní autoři došli a zda ji lze ověřit. Historky o nebezpečnosti očkování (které ve videu chválabohu nefigurují) mají podstatně lepší zdrojování než tohle video, jakkoliv se opírají o jednu vyvrácenou zmanipulovanou studii.
Na jedné straně je předloženo tvrzení, že život ve Spojených státech zvyšuje riziko rakoviny, ale na druhé straně není nijak naznačeno proč to tak je (protože se nabízí, že za to můžou ONI) a z jaké statistiky tahle myšlenka vychází.
Co je pro opravdu podstatné je skutečnost, že nabízí jednoduchá tvrzení, se kterými bude každý soudný člověk alespoň trochu souhlasit:
U voleb prezidenta bychom si klidně mohli hodit mincí. Jde o dvě strany téže mince.
Žijeme ve světě na pokraji zhroucení.
Chováme se jako bychom byli vševědoucí bytosti, ale stále je toho tolik, co nevidíme.
A tak dále... pokud divák není zvyklý přemýšlet nad tím, že neexistují jednoduchá řešení a jednoduché příčiny komplexních problémů, musí se nutně přistihnout při tom, že mlčky přikyvuje, kdykoliv je mu předložen další faktoid. A než video skončí, je zoufalý ze světa okolo a má pocit že ho společnost zradila a on se musí postavit proti systému.
Proč?
To je otázka, kterou si neumím dostatečně zodpovědět. Nezdá se mi představa, že by někdo podobnými video-kompiláty sledoval složitě elaborovaný plán na svržení vlád a převzetí moci. Spíš jde o osamocenou aktivitu lidí, kteří nemají sami za sebe mnoho co říct, ale trpí mesiášským komplexem. A cítí se prostě lépe, když všem okolo říkají, že jíst maso je špatné, korporace a vlády jsou zkažené a na světě by bylo mnohem líp, kdyby se všichni měli rádi a táhli za jeden provaz (což je sice pravda, ale kdyby to bylo tak jednoduché, už by to dávno fungovalo).
Potíž je, že kolem takových lidí se rádi shromažďují pošuci (omlouvám se, ale tak to prostě je), a podporují je, protože takový zjednodušený výklad světa je mnohem pohodlnější než realita... A kolem pošuků se zase hromadí zlí lidé, kteří dokáží tuhle frustraci a zjednodušené vnímání světa využít ke svým vlastním cílům. Politicky, ekonomicky i na čistě sobecké osobní rovině.
Čekáte, že vám nabídnu nějaké řešení nebo radu na závěr? Nic nebude!
U knih (a povídek) je důležitá první věta. A občas stane, že ta poslední zkazí celkový dojem. Filmy fungují podobně.
Už jsme si řekli, že prvních cca 10 minut filmu rozhoduje o tom, nakolik se nám příběh líbí, ale, jak už to bývá, je v tom mnohem víc.
Podobně jako Jacob T, Swinney jsem si všiml určité symetrie mezi prvním a posledním záběrem filmu Gone Girl (David Fincher, 2014), kde dokonce první záběr vyvolává otázku, na kterou během filmu divák zapomene, aby byly v posledním záběru zodpovězena...
A zatímco já jsem se zastavil u pouhého: „To je ale zajímavé. Líbí se mi, jak s tím Fincher pracuje.“, Swinney šel výrazně dál...
Nikdy jsem se nevěnoval systematickému pozorování a třídění filmů do takových detailů a jsem opravdu vděčný lidem, kteří na to mají dost času a trpělivosti. A kteří navíc umí svá zjištění dobře prodat.
Swinneyho analýza mě do budoucna donutí všímat si dalších drobností – i když mi dost lidí říká, že to je moje nemoc z povolání, a že si kvůli tomu filmy nemůžu užít. Ale opak je pravdou.
Náhled do struktury filmového díla je jiný než běžný konzum (jakkoliv to zní povýšeně). Mnohem víc oceňuji, když si autoři hrají a dokazují, že umí používat vypravěčské prostředky způsobem, který je svěží a iniciativní. Je to dalece za hranicí líbí/nelíbí, která se u mě uplatňuje také, ale i špatný film může v mých očích hodně získat, když je kvalitně natočený.
Teď se ale pohodlně usaďte a podívejte se na první a poslední záběry očima Jacoba T. Swinneyho.
Když člověk, ať už je to filmař nebo spisovatel, vypráví příběh, obvykle naráží na to, že existují jistá schémata, kterých je dobré se držet. Pravidla, jež je nutné znát a chápat.
Tohle je věc, kterou opakuji neustále a ano, existují výjimky. Jenže ty výjimky vycházejí ze znalosti pravidel (na obou stranách sdělení) a hry s nimi.
To je i případ jevu, kterému se občas říká bod zlomu nebo breaking point.
Drama!
Každý, kdo se alespoň základně orientuje v antickém dramatu (tj. absolvoval střední školu) ví, že podle Aristotela se děj dramatu (respektive tragédie) dělí na pět fází. Expozici - Kolizi - Krizi - Peripetii a Katastrofu. Což je obecně rozšířený omyl, kterému jsem dlouho sám věřil!
Za tímto dělením nestojí Aristoteles, nýbrž německý divadelní teoretik Gustav Freytag z 19. století.
Sám Aristotles byl při svém dělení zdaleka nejblíže tomu, jak dnes uvažuje Holywood. Když tedy Syd Field dělil děj na Setup - Confrontation - Resolution, byl antickému Řecku mnohem blíže než my v Evropě.
Příběh!
Proč o tom píšu?
Breaking point se totiž nejsnáze definuje jako moment na samém konci Krize. V příběhu je to ten okamžik, kdy protagonista zdánlivě ztratil všechny možnosti, jak by mohl situaci zachránit. Konflikt dospěl ke svému vrcholu, všechny naděje jsou ztraceny...
Je to ten okamžik, kdy detektivovi policejní náčelník sebere odznak i zbraň, důkazy vedou do slepé uličky a jediné, co zbývá je sáhnout po sklenici bourbonu.
Zlomový okamžik je důležitý zejména v akčních filmech. Ukazuje divákovi, že hrdina je zranitelný, jde mu opravdu o hodně a rozhodně se nemůže spoléhat na to, že mu vše vyjde. Je důkazem toho, že k tomu, aby se konflikt vyřešil, je nutné hodně obětovat. Možná i všechno.
Aby to bylo pochopitelnější, uvedu několik příkladů. Nicméně se při tom nelze vyhnout spoilerům, za což se předem omlouvám.
Loňský akční blockbuster Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014) nám poslouží velmi dobře, už jen proto, že je v něm několik momentů, které lze za zlomové považovat – a fungují velmi dobře.
Drtivou část filmu sledujeme Toma Cruise, jak se mění ze zbabělého úředníka v mašinu na zabíjení mimozemšťanů. A zdá se, že ho nemůže nic zastavit. Přesto propadne depresím a zběhne. Tou dobou už je velmi schopný a v bitvě může obstát způsobem, jaký nechává jeho spolubojovníky daleko za ním. Přesto to téměř vzdá a vidí, jak se svět řítí do záhuby.
Ale to ještě zdaleka není zlom, i když v jiném filmu by jím rozhodně byl. I v tomto okamžiku je totiž prakticky nezničitelný. Stačí mu zemřít a restartovat den.
Pak ale konečně objeví způsob, jak porazit nepřítele a... přijde o svoji schopnost.
Je přivázaný k lůžku v nemocnici, obviněný z mnoha zločinů a pokud nyní zemře, mimikové definitivně vyhrají. Cokoliv odteď udělá, je čin zoufalého muže, který neskutečně riskuje. A napětí na straně diváků se dá doslova krájet.
Nebo jiný příklad. Naprostá klasika je The Matrix (Wachovští, 1999) – a zlomovým okamžikem je souboj s agentem Smithem v podzemce. Je to dokonce esenciální způsob vyprávění zásadního souboje. Bez ohledu na to, jak moc se Neo snaží, po každém jeho úspěšném útoku dostane o to brutálnější výprask.
Dokonce plive krev.
A je jedno, že se po drtivé ráně zvedne a předvede velkolepou sérii úderů, které by jej měly vrátit zpět do hry, Smithovi to nijak nezabrání v tom, aby ho opět srazil na kolena.
Nakonec Neo (a to už v odkazovaném videu není) dosáhne malého zoufalého úspěchu, který mu koupí čas, aby mohl utéct, ale ten okamžik před tím, kdy klečí v kolejišti, se zdá, že je konec.
Podobně například Rocky (John G. Avildsen, 1976) a vlastně i jeho pokračování – závěrečný souboj v ringu je strukturovaný obdobným způsobem, jako bod Davida s Goliášem.
I když tady je zlom posunutý mnohem blíže k samotnému závěru (second plot point - jsme v americké kinematografii, nezapomínejme).
Efekt!
Jak už jsem napsal, zlomový moment je něco, co divákovi ukazuje, že hrdina je zranitelný. Že má co ztratit a reálně to opravdu hrozí. Vytváří (rozšiřuje) propast mezi tím, co zvládne, a o co usiluje. A právě to vytváří ten kýžený heroický moment.
Hrdinové mající všechno takříkajíc na háku jsou zábavní, ale divák o ně téměř nemá strach. Tak nějak očekává, že přese všechno, co se jim postaví do cesty, uspějí.
Proto je tak těžké natočit zajímavý film o Supermanovi. Jak je možné efektivně (a třeba i efektně) zlomit někoho, kdo je nezničitelný? Dokonce ani Doomsday ho nedokázal zlikvidovat! A to byl nějaký borec. Nerd Alert!
Naproti tomu třeba Kick-Ass (Matthew Vaughn, 2010) je obyčejný kluk ze střední školy a k tomu, aby byl v problémech, stačí i jen to, aby se do něj pustilo víc protivníků naráz. Takže když skončí přivázaný k židli, tluče ho skupina gangsterů a hrozí mu, že uhoří zaživa, je to opravdu vážné. V ten moment lituje toho, co udělal a co už nestihne v životě udělat... Bod zlomu!
Ve druhém díle Kick-Ass 2 (Jeff Wadlow, 2013) je zásadním okamžikem chvíle, kdy Daveovi zabijí otce. To už je prakticky klišé, ale v rámci žánru funkční.
Motiv zesnulého přítele (nebo někoho jiného blízkého) je velmi oblíbený a není omezený pouze na akční filmy.
Ve Fontáně (Darren Aronofsky, 2006) zemře Isabel právě ve chvíli, kdy je Tomas krok od jejího vyléčení a jeho zoufalství zakalené hněvem je jedním z velmi silných okamžiků filmu. Právě díky němu je to, co potom přijde, tak silné a očišťující.
V romantických filmech se pak celý dlouhou dobu budovaný vztah sesype jako domeček z karet. I to je zlomový moment. Je nutný k tomu, aby o něco více vyniklo závěrečné usmíření.
Bylo by k ničemu, kdyby si ti dva zamilovaní tvrdohlaví pitomci promluvili jako dospělí a vzájemně si naslouchali. Ale.. věřil by jim potom někdo hloubku toho citu, kdyby nemuseli nic obětovat a prokázat svoji věrnost navzdory okolnostem?
Zlom!
Breaking point je dokonalý vypravěčský nástroj. Není snadné jej zvládnout – pohybuje se na samé hraně klišé a když to s ním tvůrce přežene působí zbytečně samoúčelně. Ale jakmile se to povede, diváci přestávají dýchat a zapomínají i na to, že právě vypili velký kelímek limonády a už nějaký čas se jim chce na záchod.
Schválně si vzpomeňte na své oblíbené hrdiny a zkuste u nich určit jejich zlomové momenty. A o své poznatky se podělte v komentářích. Budu se těšit.
Před tím, než se pustím do úvahy, která mě vedla k napsání tohoto textu, neodpustím si odkaz na jednu teorii, která je relevantní k tématu.
Jedná se o tzv. efekt třetí osoby. Nejde o nic menšího, než o předpoklad (založený na pozorování), že lidé vnímají účinek působení médií na svoji osobu a jejich blízké jako minimální, zároveň ale přeceňují míru účinků na ostatní. Tento postoj (já a my se nenecháme ovlivnit tolik jako oni) následně vede k oslabování vlastní odolnosti.
Zjednodušeně by se tak dalo říct, že efekt třetí osoby je obdobou projekce vlastních špatných vlastností do někoho jiného.
Autorem studie The Third-person Effect in Communication z 80. let je Phillips Davison a je pozoruhodbné jak málo se právě o tomto tématu mluví. Snad i proto, že by tím lidé přiznali, že jsou vlastně docela snadno ovlivnitelní, i když dlouho tvrdili opak?
Oko světa
Jak už jsem dříve psal, střihač je ten, kdo vede divákovo oko a ukazuje mu to, na co by se měl soustředit. Má tak do značné míry moc nad tím, co divák smí vidět. Navíc viděné zasazuje do kontextu, čímž ovlivňuje obsah a významový přesah záběrů.
Vzato kolem a kolem, je práce s videozáznamem mocnou zbraní v rukách propagandy, pokud s ním někdo umí zacházet.
Pesimisté by možná řekli, že už se to ve velké míře děje a je to něco s čím se musí počítat, navíc oni televiznímu zpravodajství nevěří ani slovo (third-person effect jako vyšitý), ale pravda je naštěstí mnohem složitější a zdaleka ne tak krutá.
I když je střihač (ve spolupráci s redaktorem) schopný poměrně intenzivně působit na emoce diváků, dopad takového působení je většinou poměrně krátkodobý a rozhodně nejde o jediný faktor ovlivňující divácké postoje. Silné emoce (smutek a hněv jsou nejsnazší na vytvoření) sice zůstávají i dlouho poté, co příjemce zprávy zapomene na to, o čem přesně byla, ale k vytvoření emoční vazby je třeba dlouhodobějšího soustředěného působení.
Něčeho takového je ale v pluralitní demokratické společnosti těžké dosáhnout (totalitní režimy to mají snazší, zvláště když mají plnou kontrolu nad médii, jako se to děje například v Rusku) a zmatečné, vzájemně si protiřečící, signály pak vedou spíše ke znechucení politikou a zásadními tématy jako takovými, pokud u jedince nepřeváží potřeba se s nějakým ze zmíněných témat identifikovat.
seriál Family Guy
K takové identifikaci slouží agenda setting (zejména před volbami), ale i poté jsou nejvíce převažujícími emocemi rozpaky a zmatek, zvlášť pokud dotyčný jedinec nadále naráží na to, že si různé zprávy odporují a nelze tak zaujmout jednoznačné stanovisko.
Pokud je dost hloupý nebo pohodlný, zvolí si jedno hledisko a k tomu přilne. V ten moment s ním už propaganda jen tak nepohne – rozporné zprávy bude vnímat jako účelově lživé nebo dokonce jako útok na osobní názorovou integritu. V podstatě se bude jednat o fanatika.
Lidé s potřebou většího duševního rozhledu, vyžadující více informací k vytvoření názoru, jsou naopak frustrováni, protože i oni by rádi nalezli jedinečný pravdivý názor, ale jsou si vědomi absurdity takového požadavku. Dost často to pak končí rezignací nebo názorovou rozkolísaností. Nebo se z pohodlnosti rozhodnou patřit mezi fanatiky.
Zodpovědnost
Jako člověk pracující ve zpravodajství jsem si vědom odpovědnosti, kterou v takové situaci z hlediska vytváření informačního kontextu, mám.
Nejsem dokonalý – sem tam mi něco ulítne nebo si neodpustím malý skrytý žert (což je možná horší než prosté přehlédnutí), ale mám okolo sebe dost lidí, kteří se na moji práci dívají a poskytují mi silnou zpětnou vazbu. Občas s nimi třeba i nesouhlasím, ale zpravidla najdeme nějaký kompromis, aby byly zprávy, které pouštíme do světa maximálně názorově vyvážené a objektivní.
Jakkoliv je objektivita nedosažitelný ideál - přeci jen jsme stále jen obyčejní lidé s vlastními názory, emocemi a postoji. Spolupráce nám pomáhá omezit osobní výstřelky na minimum, ale přesto nejsme lepší v ničem jiném než v tom, že máme přístup k většímu množství informací než kolik může divácká veřejnost zpracovat, má-li se věnovat ještě něčemu jinému.
seriál The Newsroom
To důležité ale je, že se člověk snaží zachovat velkou míru pravdivosti toho, co zpracovává. Dokonce i ve chvíli, kdy mu to není zcela po chuti.
Je to značná odpovědnost a silný tlak, se kterým se lidé ve zpravodajství vyrovnávají různě. Někteří se nechají zlomit a raději jdou dělat jinou práci, někdo propadne alkoholu, cigaretám nebo dokonce drogám, jiný hledá úlevu v koníčcích, charitě nebo nezávazných vztazích. Je to ryze individuální, ale je nutné se s tou tenzí, která práci provází, nějak pracovat.
Jsou i lidé, kteří tu odpovědnost necítí, ale mnoho jsem jich nepoznal. Většinou na mě spíše působili dojmem, že před tím tlakem utekli do pohodlné ignorace. Namísto toho, aby řešili etiku vlastní práce, zabývají se povrchními záležitostmi, jež se jí týkají. Nic proti takové formě úniku.
I pro mě osobně je velmi těžké udržet si povědomí o vlastní morálce. Vím, kdo jsem, co cítím, jaké je mé úkoly za závazky. Vím, že je pro mě nepřijatelné ohnout pravdu tak, aby sloužila něčím zájmům (a děkuji Bohu, že jsem dosud nebyl postaven do situace, kdy bych to musel řešit).
Přesto je to vyčerpávající a nejednou jsem byl na hranici vyhoření.
Ale miluji svoji práci a chci ji dělat dál!
Kontrola
Je vlastně docela zvláštní, že se v mém okolí vyskytuje tak málo lidí, kteří by byli tak morálně pokřivení, aby chtěli manipulovat lidmi a nebo zneužít vliv, který mají. Vlastně osobně neznám žádného a přikládám to i tomu, že tenhle druh práce takové lidi až tak moc nepřitahuje.
Práce v PR agenturách, volebních týmech nebo přímo politice v tomhle přináší mnohem silnější benefity, pokud je člověk dost otrlý, aby mu nevadilo vnucovat lidem svoji vůli. Zpravodajství nese přílišné riziko, osobní vliv je ve srovnání s ním směšný a vlastně se tu ani nepohybuje dost peněz (v absolutním měřítku ano, ale jednotlivec, pokud není právě generální ředitel, z nich mnoho nevidí). Trochu smutné pro lidi, kteří tu pracují, ale pro obor jako takový je to výhoda (draze vykoupená).
Pochopitelně jsou i média, která shromažďují lidi s nižším morálním kreditem, ale tehdy se většinou jedná o fanatiky (takynovináři okolo alternativních „zpravodajských“ serverů) nebo velmi slušně zaplacené lidi s nízkým morálním kreditem (sem řadím i bulvární novináře ze společenských rubrik). Nemám takové lidi rád, ale jsou asi nutným zlem. Daní za to, že máme demokracii, kde svůj hlas mají mít i lidé s pochybnou morálkou...
Myslím, že zdaleka nejdůležitější je, aby se člověk pohyboval v prostředí, kde mu jeho kolegové vždy připomenou, jaké jsou jeho povinnosti k sobě samému i lidem tam venku.
Pokušení může být velké a sám o sobě vím, že bych byl teoreticky schopen vytvářet značně zkreslený obraz reality, ale také vím, že tu jsou lidé, kteří by mě včas zastavili. Což je příjemný pocit – a zároveň závazek, protože to samé pro ně musím udělat já.
Nejsem nijak velký nadšenec osobních žebříčků, ale už jsem tu měl seznam oblíbených vánočních filmů, a když už mám 14. února čas (nemusím do práce ani právě nemám komu věnovat svůj čas), řekl jsem si, že by stálo za to dát dohromady nějaký seznam oblíbených romantických příběhů...
Nejde o objektivní hodnocení a u některých příběhů se dá diskutovat nakolik ještě jde o romantický příběh, ale i o tom osobní žebříčky jsou – podněcují debatu. Takže pokud máte vlastní seznam, nebojte se napsat komentář.
Na hromnice o den více
Groundhog Day (Harold Ramis, 1993) je klasický příběh o nápravě špatného charakteru a získání osudové lásky. V žánru romantické komedie ale dosud nebylo natočeno nic lepšího.
Bill Murray hraje jako o život a Andie MacDowell mu zdatně sekunduje... A člověk si musí položit otázku: Kdybych stále dokola prožíval ten samý den, jak by mě to změnilo?
O Groundhog Day se poslední dobou hodně mluvilo v souvislosti s filmem Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014), ale i když je (zatím) poslední akční film Toma Cruise dost dobrý, s Hromnicemi srovnání nesnese. Vždyť, co je armáda Mimiců proti jednomu počasí předpovídajícímu svišti?
Jestřábí žena
Moje srdcovka. Donnerova Ladyhawke (1985) je další klasický příběh - milenci rozdělení kletbou. Rytíř Navarre (Rutger Hauer), který se v noci mění ve vlka, cestuje krajinou s věrným jestřábem – ve skutečnosti krásnou dívkou Isabeau (Michelle Pfeiffer), která je naopak člověkem pouze přes noc. Jeden bez druhého trpí, ale teprve pomoc mladého zloděje Gastona (Matthew Broderick) jim dovolí kletbu zlomit.
Scénu, kdy se oba milenci smí za úsvitu na okamžik spatřit (díky Gastonově vynalézavosti) mám hluboce zapsanou v paměti a neméně mě dostává skutečnost, že se oba hlavní protagonisté po většinu natáčení prakticky nesetkali a scéna, kdy zlomí kletbu, je tak jedním z prvních okamžiků, kdy se vidí tváří v tvář.
Věčný svit neposkvrněné mysli
Herec Jim Carrey není nejznámnější pro své vážné role, ale i kdyby za svůj život zvládl natočit pouze Truman Show (Peter Weir, 1998) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), měl by místo v hereckém nebi jisté.
Věčný svit neposkvrněné mysli je zvláštní a silný film. Což je přesně to, co se dá od scénáristy Charlieho Kaufmana čekat... Popisuje příběh rozpadu i vzniku jedné osudové lásky a ukazuje, jak cenné mohou být vzpomínky, které bolí tak moc, že by je člověk nejraději vymazal.
Poprvé může film působit poněkud zmateně, ale opakované zhlédnutí odhalí, že se jedná o klenot. Sice nepatří mezi ty, které se pouští slečnám na rande, když je chce člověk dostat do správného rozpoložení, ale rozhodně zapůsobí na emoce... a i to je potřeba.
Terapie láskou
Na první pohled tuctový romantický film. Ale 8 nominací na Oscara (včetně scénáře, režie, i hereckého výkonu)?
Silver Linings Playbook (David O. Russell, 2012) okrajově zasahuje mezi taneční filmy, ale je i zdařilým pohledem do života lidí po nervovém zhroucení. Což byl hlavní důvod proč jsem na film šel do kina - recenze vypadaly příznivě a zdálo se, že nemá jít o lacinou slzopudnou zamilovanou limonádu... A vlastně jsem se ani moc nespletl.
Bradley Cooper i Jennifer Lawrence jsou zajímavý pár a své role hrají velmi dobře. Rozhodně byla radost sledovat jejich vzájemné potyčky a pološílené stavy... I postupnou cestu ke vzájemné důvěře.
Pokud by opravdu někdo váhal, co si večer ve dvojici pustit za film, aby nebyl příliš starý nebo artový, Terapie láskou rozhodně neurazí.
Město andělů
Ne, to opravdu není provokace. Viděl jsem Nebe nad Berlínem (Wim Wanders, 1987) a jsem si vědom toho, že City of Angels (Brad Silberling, 1998) postrádá Nicka Cavea i Petera Falka (zato má Nicolase Cage, což je děsivá představa), ale ten film je prostě mnohem vstřícnější k divákovi.
Pokud milujete básně, Berlín a cirkus, je Nebe nad Berlínem ten pravý artový film pro vás, ale jako odpočinkový romantický film je příliš náročný.
Oproti tomu, herecký rejstřík Nicolase Cage na roli anděla bohatě stačí a zbytek „herectví“ zvládne utáhnout Meg Ryan, na kterou se také mnohem lépe kouká... Základní prvky příběhu jsou podobné a romantika z filmu odkapává jako javorový sirup. Co víc si může člověk přát?
Je to zkrátka takové malé guilty pleasure...
A co další filmy?
Jistě, mohl bych zmínit i klasickou Casablancu (Michael Curtiz, 1942) nebo moderní A Good Year (Rirley Scott, 2006) – což mimochodem vůbec není špatný film, zvlášť pokud máte rádi víno – ale to bych se nikdy nedobral konce. Je spousta romantických filmů, které stojí za vidění, a to nejlepší je jejich objevování. Což ale platí pro všechny žánry...
A navíc si rád připravím pokračování na prvního Máje. ;-)
