6. června 2015

Humor podle pravidel

28. května byl do světa oficiálně vypuštěn crowdfundingem financovaný projekt Kung Fury. Filmová pocta všem špatným filmům 80. let, na kterých moje generace vyrůstala, když se k nám v 90. letech konečně dostaly. A nejen pocta, ale vlastně tak trochu (hodně!) i parodie.
Což mě dostává k tom, co je podle mě důležité...


Humor

Všeobecně se ví o tom, že tajemstvím humoru je překvapení (kdejaký komik vám to potvrdí).
Anekdota je proto vlastně krátký příběh, který vybuduje určitá očekávání a je korunován překvapivou pointou, která je není děsivá (tím se liší od hororu), ale působí absurdně.
Staví na sdílených vědomostech a kulturní zkušenosti a tedy i určitých očekáváních. Proto jsou vtipy z jiných kultur obtížně uchopitelné a zhusta nepřeložitelné – a nemusí jít jen o problém se slovní hříčkou nebo idiomem. Vlastně stačí i jen to, aby byl příliš odborný a nemusí dojít k plnému pochopení.
Pokud nevíte, kdo byl M. C. Escher, humornost tohoto kresleného vtipu poněkud utrpí.

V našich podmínkách máme obecně chápané archetypy omezených policistů a hloupých blondýnek, sprostých (ale ďábelsky prohnaných) Pepíčků, dvojici cirkusového klauna a ředitele... V jiné zemi a za jiných podmínek se ale chápání takových osob může lišit.
Součástí populárního meme o černoších v USA je to, že se živí především melouny a kuřecími křidélky z KFC. Je to stereotyp, který má podobné kořeny jako naše vtipy o tom, že cikáni kradou (vtip o cikánském triatlonu asi znáte). 

Dnes propojení internetem a mísení kultur (nevyhnutelné a přirozené) spoustu bariér v humoru odstraňují a dříve nepochopitelné vtipy se tak stávají univerzálními (často stačí upravit místopisné údaje a jména, aby nezněly příliš cize). Navíc dochází i k tomu, že  vznikají metavtipy pracující se znalostí určitého klišé.
Jakmile jste slyšeli dost vtipů o trojici, která se o něco pře nebo se věnuje nějaké činnosti (u nás obvykle Čech, Rus a Američan, jinde třeba kněz, pastor a rabín, případně příslušníci nějakých typických povolání), nevyhnutelně vás pobaví následující vtip:
Čech, Rus a Američan vstoupí do baru. Barman se na ně podívá a prohlásí: „To má být nějaký vtip?“
 A i ten je už pomalu vyčpělý.

Filmová komedie

Komedie ve filmu se řídí stejnými principy, jaké platí pro libovolný jiný druh humoru.
Vybudují  se situace a vloží do nich nečekané zvraty, které lze navíc snadno řetězit a/nebo vytvářet running joky.

Vzhledem ke své formě je filmová komedie velmi citlivá na načasování a dobrou interpetaci. Dobře napsaný gag snadno potopí špatný střih nebo herecký výkon, a naopak – kvalitní filmařina občas vymáčkne z unylé scény vtip, který se stane kultovním.


Výše uvedené video rozebírá filmařské postupy Edgara Wrighta, který je typický tím, že humor předává nejen ve formě dialogů nebo standardních vtipných situací, ale hraje si i s obrazem a neotřelými technikami, jak přinést komedii tam, kde by ji divák nemusel čekat.
(Pokud kanál  Every Frame a Painting ještě nesledujete, a myslíte to se střihem a filmy vážně, napravte to. Dozvíte se spoustu informací, i když je v angličtině.)

Filmová parodie

Žánr parodie jde ještě dál. Používá i zavedené formy humoru, ale mnohem víc staví na znalosti předlohy a žánrů.

Ne všechny žánrové parodie jsou dobré. Scary Movie (Keenen Ivory Wayans, 2000) asi ocení jen opravdu zarputilí fanoušci hororů a laciných pubertálních vtípků, ale Hot Shots! (Jim Abrahams, 1991) se stalo kultovní záležitostí i mezi lidmi, kteří v životě neviděli Top Gun (Tony Scott, 1986) nebo Dances with Wolves (Kevin Costner, 1990).
A navíc, druhý díl Hot Shots! Part Deux (Jim Abrahams, 1993), kvalitou překonal svého předchůdce, což u parodií není zdaleka běžné.

Co ale bylo tak podstatné pro úspěch té dvojice? Kromě parodie konkrétních (notoricky známých) scén z klasických filmů (ve dvojce se opřeli i do Casablancy!) pracovali i s nejklasičtějšími klišé, která jsou společná snad všem akčním filmům.
Tohle Scary Movie nedokázalo tak dobře prodat, když došlo na hororový žánr.

Podobně se Kung Fury Davida Sandberga vydalo cestou, kdy si nedělá legraci z konkrétních děl (až na pár výjimek), ale poukazuje na to, co bylo na osmdesátkových videobijácích tak špatné, že jsme to milovali, i když jsme se styděli to přiznat. V jedné chvíli ukazuje na klasické Buddy cop movies a vzápětí už prolétá mystickým kung-fu mojo, kdy se hrdina bez větší námahy naučí prastaré bojové umění za pár okamžiků.
A pokaždé, když už si člověk říká, že to začíná být vyčpělé, a úžas nad vtipností začíná být nahrazován pocitem trapnosti, změní se paradigma a vynoří se další žánrový odkaz.
Hackerský osmdesátkový film a vzápětí akční fantasy s kulomety a dinosaury? Žádný problém! A když je nejhůř tak se změní i celkový výtvarný styl filmu.

David Sandberg odhalil to, co spojuje dobré parodie – láska k žánru a jeho dokonalé pochopení.
Filmový kritik by mohl namítat, že mnohdy jsou parodie až nedůstojné k předlohám, ze kterých čerpají, ale ve skutečnosti dobrá parodie, jakkoliv urážlivá bude, v sobě nese obrovskou úctu k tomu, z čeho si dělá legraci. Nenávist a opovržení nefunguje – divák to většinou pozná a smát se nebude, protože takový přístup uráží i jeho. K tomu, aby se dobře bavil, potřebuje předlohu znát a milovat stejně jako tvůrce jehož parodii sleduje.

Proto se zavilý trekkie, přestože viděl Star Wars, nebude nijak extrémně bavit u Spaceballs (Mel Brooks, 1987). Nemá totiž ten důvěrný vztah k tématu a jeho zákonitostem, který by mu dovolil se bavit při nečekaných zvratech. Což neznamená, že by se nebavil vůbec, jen se asi nebude smát všemu, co tvůrci na diváky uchystali.


A jaké jsou vaše oblíbené parodie, nebo dokonce oblíbená scéna z parodických filmů? Nebo oblíbené klišé?
Úmyslně jsem vynechal české parodie, jako třeba Mazaného Filipa (Václav Marhoul, 2005) nebo klasiku Limonádový Joe aneb Koňská opera (Oldřich Lipský, 1964). 

Jak se díváte na ně? Máte pocit, že české parodie snesou srovnání s těmi zahraničními?